V roce osmdesát osm jsem se vydal s kamarádem Petrem Hanušem z Říčan autobusem, který tenkrát končil na Želivském, do Dejvic, kde cvičili karatisté z Uhelných Skladů Praha. To je všechno, co mi v hlavě uvízlo. Cesta busem. Nic, co se týká cvičení, lidi kolem.
Podobné to mám i s návštěvou thajského boxu v Haštalské u Honzy Vávry. Možná záblesk z šatny, skříňka a pak schody dolů, průchod mezi pytli a tam to končí. Je to škoda, protože jsou to okamžiky, které mi úplně změnily život. Stejně jako návštěva ZŠ Štepánská, kde jsem se poprvé setkal Bohumilem Jedličkou, který mě učil nejen Wing Tsun, ale společně se mnou naskočil na káru, které se tenkrát říkalo Ultimátní zápasy a kterou před sebou tlačím dodnes. Nyní už pod zkratkou MMA.
Zůstal jen důvod, proč jsem tam šel. Hýbat se jako Bruce Lee! Díky němu jsem toho vystřídal až hanba. Přes Karate, Taekwondo, Thajský box, Wing Tsun, Ultimátní zápasy a světe div se, nikdy jsem se jím nestal. Místo toho se válím po zemi a vyzývám toho nade mnou, aby bojoval jako chlap a válel se se mnou.
Důvody, proč přijít do tělocvičny a věnovat se kontaktnímu sportu, jsou různé. Někdo se chce naučit prát, umět se bránit. Inspirací je filmový hrdina, UFC zápasník. Potřebuje se vybít, přijít během tréninku na jiné myšlenky, uklidnit se. Nebo normálně zkusit MMA jako plnohodnotný sport, který mu sedí víc než fotbal či hokej. To je skutečnost, která tu ještě před pár roky nebyla. Lidi si mysleli, že tenhle sport pro ně není. Raději se mu vyhýbali a při pohledu na bojovníky jen nechápavě kroutili hlavou.
Hodně v tomhle pomohla organizace Oktagon MMA, aniž bych chtěl duu Novotný – Neruda lézt do řiti. Díky nim spoustu kluků a holek poznalo, co jsou bojovníci zač, že jsou to taky jenom normální lidi, kteří nějak začínali a pouze svou pílí se vypracovali na úroveň, kterou pak můžou vidět na obrazovce. Tolik holek, kolik k nám do tělocvičny přišlo v průběhu natáčení projektu Y, jsem tam do té doby, nikdy neviděl. A co je dobře, chodí stále. Nebojí se toho. Vždyť je to normální sport!
Docela by mě zajímalo, zda si kluci a holky, když kolem sebe kopou a rozdávají rány, taky hrají na určité bojovníky, tak jako to je normálně vidět ve fotbale. Třeba já jsem si hrál na italského brankáře Dino Zoffa nebo Maradonu. Určitě si hrají na Conora. Ale co třeba české hvězdy, kdo z vás má doma Procházku, Dvořáka, Peštu, Martínka, Vemolu, Šormovou?
Ale zpět k tématu.
Je tady totiž ještě jedna možnost, jak se dostat na trénink, na kterou jsem málem zapomněl. Že vás přemluví kamarád. Jemu se tam samotnému nechce, má obavy. Takhle bude mít hned parťáka, který je na stejné úrovni... Prostě ideální stav.
Horší je, když vás přivede někdo, kdo už nějakou dobu cvičí. Tedy horší. Záleží, jak dobrý je to kamarád a jaké má s vámi úmysly. V ideálním světě vám chce pomoc zhubnout, získat sebevědomí nebo ty další věci, o kterých jsem už psal. Prostě kámoš, jak má být.
V každém stádu se však najde černá ovce a z prvního tréninku se může stát noční můra. Váš vstup do tělocvičny začne narážkami na příchod čerstvého masa. Což jste jako vy. Možná se tomu v první chvíli zasmějete, co taky máte dělat. Smích vás ale záhy přejde, zvlášť když si vás kamarád vezme do parády.
Už od nácviku technik vám ukáže, jak co bolí a co jste za nešiku. Když jdou ostatní spárovat, zůstane s vámi.
„Jen klid, já se o něj postarám,“ řekne a své slovo dodrží. Najednou totiž spárujete taky. Kamarád vám v celku názorně ukazuje, co všechno se naučil, a i když toho moc neumíte, protože jste na první hodině, snaží se z vás dostat maximum a neustále povzbuzuje: „Dělej něco. Bojuj.“ Přitom vás nezapomene neustále přiškrcovat nebo ťukat (v tom lepším případě) pěstí do hlavy. Vám tím pádem dochází veškerá energie a chuť znovu přijít.
Někdy si říkám, zda vás tito rádoby kamarádi nevzali na trénink jenom proto, aby si s vámi bez možných právních důsledků mohli vyřídit účty. Možné je i to, že si jenom chtějí zvednout sebevědomí. Stejně jako kráska přátelící se s ošklivkou.
Na druhou stranu, když přežijete kamaráda, přežijete už všechno a váš první den na žíněnce se vám zapíše do paměti tak, že na něj ještě dlouho budete rádi vzpomínat. A vy tak nezapomenete na den, kdy se vám kompletně změnil život.
