Pokud možno nenavazujete oční kontakt. Možná by si ostatní všimli, že se vám zalévají vodou. Ještě, že se trenéři věnují přípravě dalšího zápasníka z oddílu, který jde hlavní zápas večera. Nejste totiž schopni jim odpovídat na otázky, které už vám tolikrát proběhli hlavou. Ale ten pocit člověka sedícího na lavici obžalovaných ještě přijde. Zatím se sžíráte sami. Jak jsem to mohl prohrát? Jak jsem mohl prohrát s takovým...?
Nikdo nemá rád prohry! Je to ta nejhorší věc, která vás ve sportu může potkat. Tedy kromě zranění a i to se dá někdy skousnout lépe než samotná prohra. Ta zasáhne vaši nejniternější část – ego – které vás začne požírat zevnitř.
Každému nějakou dobu trvá, než se z toho oklepe a pak je čas posunout se dál. K tomu, aby se vám to povedlo, musíte udělat něco víc, než se jenom pustit do tréninku a zápas hodit za hlavu.
Vyhraj nebo se uč, říká se, ale já mám pocit, že to není úplně tak správně. Přijde mi, že lepší by bylo, bojuj a uč se. Protože i vítěz, zaplaven euforií, by si měl ze svého výkonu udělat určitý výstup, který by ho učinil ještě lepším.
Nicméně vraťme se k poraženým.
Jen skutečně dobrý zápasník, člověk, je schopen sebereflexe a po nepovedeném zápase začne makat na svých chybách. Bohužel někdy se stává, že zůstane pouze u pozápasových předsevzetí, stejně jako u těch, které si většina z nás dává do nového roku.
Jako by člověk nechtěl vykročit z komfortní zóny a rychle zapomněl, co ho stálo v posledním boji vítězství. Záhy najede na starý stereotyp, který tolik nebolí, než aby se učil něco nového. Hodně je to vidět u zápasníků, kteří už si nějakým bojovým sportem prošli a začnou s MMA. Mají určité návyky, které se jen těžko odbourávají. Podobné je to i u zápasníků, kteří už mají něco za sebou. Bohužel jejich MMA se nepřizpůsobilo tomu modernímu a oni začínají přešlapovat na místě.
V tomhle ohledu se mi líbí odchovanec Penta gymu Viktor Pešta. Když podepsal smlouvu s UFC, odešel trénovat do Švédska. Dobře věděl, že se musí zlepšovat. Titul české organizace GCF mu totiž nezaručoval, že bude vládnout i v nejprestižnější světové organizaci. Viktorovi totiž nestačilo být jedním z mnoha. Chtěl být nejlepší. To je také důvod, proč po pár zápasech odletěl do USA, kde jsou podmínky k rozvíjení se, ještě o dva stupně výš.
Když se na to zpětně dívám, možná to byl paradoxně důvod, proč Viktor předčasně opustil UFC. Několik měsíců potom, co se zabydlel ve floridském týmu Blackzilians, dostal nabídku na zápas v Záhřebu proti borci z Jihoafrické republiky. Na první pohled schůdného soupeře Viktor odmítl s tím, že koncept, který v Americe vstřebával, nemá dostatečně zažitý.
Možná, že kdyby zápas vzal a vyhrál by, jeho cesta v UFC by stále pokračovala. Místo toho se raději zdokonaloval a v dalším zápase, kdy se cítil v životní formě, dostal KO od polského šampióna ruské M-1.
MMA je v tomhle neúprosné a nevyzpytatelné. Není to fotbal, v kterém si odehrajete několik přípravných zápasů, abyste si zkusili různé taktické varianty, popřípadě zabudovali několik nových hráčů do týmu. Pak máte dalších třicet utkání v lize, kdy můžete měnit, střídat, vyměňovat, co vám hrdlo ráčí a finance umožňují.
V MMA, pokud nejste na amatérské úrovni, máte maximálně čtyři pět zápasů ročně. Prohra může vaši kariéru zabrzdit o jeden až dva roky. O to víc je potřeba se po zápase, ať vyhraném či prohraném, zamyslet, co dál. A přizpůsobit se tomu. A to i s vidinou, že to vůbec nemusíte prodat. Vždyť zápas může skončit po minutě, někdy i dřív.
Jistě, můžete si říct, pokud jde třeba o vaši první prohru, že šlo o náhodu a v dalším zápase to půjde líp. Pokus, omyl. Nebo se zatvrdíte a pokusíte se poučit z vlastních chyb. Začnete bojovat s tím, co vám nešlo a budete se snažit to změnit, vylepšit. Stejně jako Viktor. Je to těžký proces, o kterém musíte být přesvědčení, že bude fungovat. Se sparingpartnery a trenéry začnete vše vybrušovat, ale nakonec jen zápas ukáže, jak hodně jste se posunuli.
Je to boj, ze kterého, pokud jste se z toho předešlého dostatečně ponaučili, můžete vyjít pouze se vztyčenou hlavou.
