Spojenec i nejtěžší soupeř. Jak rozhodčí ovlivňují MMA

Rozhodčí jsou kapitolou samou o sobě snad v každém sportu. Ve fotbale se o nich popsaly stohy papíru a spousta lidí se na ně dívá skrze prsty. I v MMA jsou, a to hned čtyři. Jeden uvnitř oktagonu a tři bodoví. 

Ti jsou rozmístěni kolem klece a každý z jiného úhlu sledují zápas. Vítěz kola dostává deset bodů, poražený devět nebo míň. Na konci tří nebo pěti kolové bitvy rozhodčí sečtou body za jednotlivá kola a zápasník, který vyhrál u více bodových rozhodčí, ovládne i celý zápas.

Často se proto bojovníci nabádají, aby zápas ukončili dřív, než vyprší časoví limit zápasu. Tedy aby soupeři uštědřili nějaký ten KO kop či úder nebo ho přinutili vzdát nasazením páky či škrcení. Pak se v zákulisí nemusí rozčilovat, že viděli zápas jinak, než muži za klecí. Protože ten pocit, zkreslený adrenalinem a tím, jak celý zápas vnímáte, ať už jako zápasník nebo jako trenér, můžete mít. Přece jenom chcete, aby váš svěřenec vyhrál. Některé věci vám můžou v průběhu zápasu uniknout.

Většinou se s výrokem rozhodčích ztotožňuji, ale už se mi stalo, že jsem měl pocit, že rozhodčí viděli úplně jiný zápas, než na jaký jsem koukal já. Asi největší zářez jsem zažil s Viktorem Peštou ve Švédsku. Jasnou výhru na body obrátili domácí rozhodčí v náš neprospěch. Byl to tehdy velký skandál, do kterého šili i všechna místní MMA média. Po zápase jsme podali protest a zaplatili nevratný poplatek šest tisíc korun českých, aby se tím komise rozhodčích vůbec začala zabývat. Naštěstí pro nás byl výsledek změněn, ale i tak jsme byli okradeni o ten opojný pocit z výhry těsně po zápase. Na druhou stranu tento zápas nasměroval Viktorovu cestu do UFC!

Stejně jako v jiných sportech jsou i v MMA rozhodčí, kteří domácím připískávají. Asi nejokatější to bylo na jednom turnaji ve Švýcarsku. Byl to titulový zápas podle pravidel K1. Švýcar se na svého italského soupeře v prvním kole vrhnul. Dvakrát ho poslal k zemi, ale Ital se vždy zvednul a pokračoval dál. Domácí borec ale první kolo přepálil a už mu nezbyly síly na další. Po ringu se ploužil jako mátoha a Ital bodoval a bodoval. Kolo za kolem. Nakonec, ale rozhodčí stejně zvedli ruku domácímu. Strašný zářez, s kterým nesouhlasila celá hala.

Není to časté, ale stává se to. Proto je lepší, jak už jsem psal, aby zápasník ukončil zápas před uběhnutím časového limitu a nedal tak šanci dohadům.

Právě rozhodčí v oktagonu je kromě zápasníků další důležitou součástí zápasu. Dbá na dodržování pravidel a chrání zdraví obou protagonistů, například včasným ukončením zápasu. Ale i on může zápas ovlivnit.

My máme jednoho takového oblíbeného v Rakousku. Prvně jsme se s ním setkali v Innsbrucku, kde zápasil Stanislav Futera. Jedno z pravidel MMA říká, že pokud bojovník klečí na kolenou, nesmí oponent kopat na hlavu. Standa tam takové koleno dostal, ale rozhodčí zápas neukončil jako diskvalifikací, ale nechal ho pokračovat, dokud nebyl Futera donucen vzdát. Protestovali jsme na místě, tentokrát u rakouské asociaci MMA, ale bez úspěchu. Pro oba to byl, dalo by se říct, zlomový zápas. Domácího borce to nasměrovalo do UFC, Standa po dalším zápase ukončil kariéru.

Rozhodčí může ovlivnit zápas i jinak. Třeba předčasným ukončením. Otázka je, kdy přesně se o předčasném ukončení jedná? Každý to totiž vidí trochu jinak. Zápasník, který se snaží boj ukončit, jeho protivník, diváci i rozhodčí. Právě rozhodčí má nejtěžší roli. Protože na něm je všechna zodpovědnost, musí se rozhodovat ve zlomku sekundy, kdy jde o zdraví zápasníka.

Na posledním turnaji organizace ACB ve Vídni se v hlavním zápase večera střetl domácí zápasník Arbi Agujev s naším Patrikem Kinclem. Ve druhém kole se Patrik Kincl dostal na soupeře a z pozice, kdy mu seděl na břiše, začal svého soupeře bít. Rakušan se sice bránil, ale nebyl s to se ze špatné situace dostat. V jednu chvíli se Patrik podíval na rozhodčího. Pohled mluvil jasně, ten kluk pode mnou má dost, měl bys to ukončit. Následně se Patrik vrátil k Arbimu. Uštědřil mu další tři čtyři údery a rozhodčí skutečně zápas ukončil. Do konce kola zbývalo patnáct sekund.

Patrik se zaslouženě radoval a my s ním. Zbytek světa si drbe hlavu a přemýšlí, jestli to rozhodčí neukončil moc brzy. Arbi nevypadal, že by byl zraněn nebo nemohl v zápase pokračovat. Ten pocit jsem měl i já. Ani Arbi, když se zvedl, nevypadal, že by s výsledkem souhlasil. Na druhou stranu to, jak situace skutečně vypadala, viděli zblízka jen tři lidé - Kincl, Agujev a rozhodčí. Sám sem byl svědkem zápasu, kdy byl zápasník po jednom z úderů úplně mimo a hned další ho takříkajíc nahodil. Rozhodčí to ale viděl a duel správně ukončil. Zbytek lidí v sále si toho vůbec nemusel všimnout.

Možná bych o tomhle zápasu vůbec nepsal, protože takových zastavení je v MMA k vidění spousta, kdyby se do celé záležitosti nevložil prezident organizace ACB Mairbek Khasiyev. Ještě v oktagonu si vzal mikrofon a označil verdikt rozhodčího za chybný a hloupý. Zvlášť, když zbývalo jen patnáct sekund do konce. Druhý den rozhodl o změně celého výsledku na No contest – tedy bez výsledku, čímž Kinclovi vítězství sebral. Je to velmi nestandardní rozhodnutí a ve světě MMA ojedinělé. Protože o změně výsledku by měla rozhodnout pokud možno nezávislá komise rozhodčích. Nikoliv majitel.

Tak, jak to vidím já, mělo být vítězství Patriku Kinclovi ponecháno a popřípadě se dohodnout odveta. Nebo jestli se Arbimu a jeho týmu výsledek nelíbil, měli podat protest, který by řešila nezávislá komise. Rozhodnutí prezidenta totiž vytváří precedent. Nejen, že to vypadá, že výsledek, který se mu nebude líbit, zruší, čím ale i vytváří neregulérní prostředí a diskredituje celý tak dobře rozjetý projekt. Dále pak vyvíjí větší tlak na ACB bojovníky a rozhodčí. V extrémní situaci to totiž může vést i k tomu, že se rozhodčí bude bát zastavit zápas dřív než je zdrávo. Tím může ohrozit zdraví zápasníka.

I na tomhle případu je vidět, jak je práce rozhodčích těžká a často nevděčná. Na dobře řízený zápas si nikdo nevzpomene (stejně jako já v tomhle blogu), ale za přehmaty vám budou lidi spílat ještě hodně dlouho. Sám bych jí nechtěl dělat a dobrých rozhodčích si vážím. I těch našich, jakými jsou určitě Jakub Müller, Václav Přibyl, Pavel Touš nebo Jan Voborník.