Když chceš víc než tvoje tělo

Co si budeme namlouvat, každý sport má svá rizika a ten vrcholový tuplem. Kdo vyslovil okřídlené, sportem ke zdraví, musel být blázen. Spíš se přikláním, sportem k trvalé invaliditě.

Stačí se podívat, kolik lidí běhá. Tedy hlavně jak a v čem. Nebo kolik cyklistů dává svůj život na silnici všanc agresivním egomaniakům za volantem. Rozumím jim. Nemohou si pomoct, chtějí se hýbat. Jsou na tom stejně jako já. Jen s tím rozdílem, že já raději zůstávám na žíněnce.

Za svoji sportovní kariéru, mluvím o bojových sportech, jsem absolvoval přes padesát zápasů. Vale Tudo (předchůdce MMA, kde se zápasilo bez rukavic), Brazilské jiu-jitsu, grappling. Za tu dobu jsem měl jednou roztržené obočí. To je všechno.

Vlastně nejhorší zranění mě potkalo minulý rok právě na tréninku. Natrhl jsem si sval v rameni. Na druhou stranu, tohle zranění nepovažuju za zranění ze sportu. Spíš jako následek vlastní blbosti, kdy jsem chtěl popřít tření mezi mým kimonem a žíněnkou. Za pomocí rukou jsem se totiž chtěl přesunout za soupeře rozkročeného nade mnou. Něco jako když se automechanik dostává pod auto. Jenže ten má na rozdíl ode mě vozík. Jak říkám, prostě to byla blbost.

Půl roku jsem trénoval přes bolest, s vidinou, že to přejde. Nepřešlo. Tak jsem vyhledal doktora.

Třetí měsíc po operaci, už jsem zase oblékl kimono a začal se prát. Samozřejmě, že jsem ruku nepoužíval, sotva jsem začal rehabilitovat. Operovanou paži jsem si strčil za pásek kimona a pral se jen zdravou rukou. Jistě bylo to nezodpovědné, ale nemohl jsem si pomoct. Měl jsem v sobě neustálé nutkání, které mě táhlo na žíněnku. Nešlo se jen tak koukat, jak se ostatní baví.

Myslím, že to zažil každý, kdo k nějakému sportu přičichl. Jen těžko se poslouchají rady doktora o klidu. Spíš přemýšlíme, jak by to šlo jinak, rychleji. A to i přesto, že tím ohrožujeme vlastní rekonvalescenci.

Sport je prostě droga! Tělo totiž potřebuje pohyb, a když najde ten správný, který mu vyhovuje, zamiluje si ho a nemíní se ho vzdát.

Nemůžu si vůbec představit, že bych se nemohl hýbat. Sportovat. Bylo by to jako žít v noční můře. O to těžší bylo říct dvěma mým svěřencům, že ze zdravotních důvodů již nemůžou navštěvovat tréninky MMA. Zvláště ten poslední případ byl pro mě nejhorší.

Představte si na první pohled zdravého člověka. Trénuje jednou někdy i dvakrát denně. Snaží se naplnit svůj velký sen, vstoupit do oktagonu a začít zápasit. Podřídí tomu všechno. Najde si dokonce práci v Praze, jen aby to měl blíž do tělocvičny.

A pak přijde zranění. Banální jako to moje. Rameno. Nic co by mu v budoucnu mělo bránit ve vytýčené cestě. Bohužel v jeho předoperačním vyšetření se objeví něco, co mu jeho sny zbortí jako domeček z karet. Má vážný problém se srdcem, který mu dovoluje nanejvýš zvolna běhat.

Když mi to řekl, myslel jsem si, že si dělá srandu. To prostě není možný, bylo první, co mě napadlo. Jen těžko jsem něco takového přijímal. I přes tuhle diagnózu chtěl dotyčný pokračovat. Všechna rizika házel za hlavu. Chtěl se poprat s osudem, i když ho to mohlo stát život. A já mu v tom měl pomoci.

Odmítl jsem!

Věřte mi, takovou bezmoc jsem v životě nezažil. Na jednu stranu byste mu rádi pomohli, na druhou nemůžete. Ohrozili byste jeho, sebe, i samotný sport. Vůbec si nedokážu představit, že by něco takového potkalo mě.

Tento blog píšu pro tebe a pro všechny, které potkala podobná zkušenost. Přes všechno co nám sport dává, nestojí za něj položit život.