Vypnutá televize i znovuzrození. Jaké to je, dostat KO!

Minulý týden jsem přemýšlel o novém blogu a vtom jsem si vzpomněl na rozhovor s bývalým redaktorem deníku Sport Frantou Prachařem. Tehdy jsem měl takové hluché období a požádal ho o radu.

‚Hele, zajímalo by mě, jaké to je dostat KO? O tom bys měl napsat,‘ povídá.

‚OK, jestli tě to tolik zajímá, řeknu klukům z Penty. Určitě ti rádi vyhoví,‘ odbyl jsem ho a hledal jiné téma. No, a teď se mi to tak nějak vrátilo jako bumerang a já si řekl, proč ne? Téma blogu jsem ale krapet rozšířil. A to na dvě otázky: Jaké to je dostat takovou ránu, že vás soupeř vypne? A jaké to je, když vás někdo škrtí a vy se nestihnete včas vzdát a usnete?

Protože jsem ani jedno ve své sportovní kariéře na vlastní kůži nezažil a ani po takové zkušenosti netoužím, potřeboval jsem najít někoho, kdo ví, o čem je řeč. Pár tipů jsem měl a tak jsem začal psát. Nejdřív takový ten úvod do problematiky, s tím, že kluků se zeptám až pak.

Se sešitem a propiskou v ruce jsem vyrazil na Letnou (rád u psaní chodím) a pustil se do toho. Napsal jsem tři odstavce a zarazil se. Najednou jsem věděl, že nesmím pokračovat.

Možná se vám to bude zdát jako hloupost nebo dokonce k smíchu, ale já na tyhle věci prostě věřím. Už jsem o tom psal v jednom ze svých předešlých blogů – Snění nesnění o MMA - a jak to tak vypadá, budu se k tomuhle tématu sem tam vracet. O čem že to mluvím? No přeci o síle myšlenky. Ta je podle mě obrovská.

Blížily se totiž dva turnaje, na které jsme měli jet, a já rozhodně nestál o to, abych svým svěřencům nějaké to káóčko nebo škrceníčko přivolal. Dobře si totiž pamatuju, jak si svého času Radek Veřmiřovský vymodlil knock out cestou na zápas do Hradce Králové. Stačilo jenom pronést: To by byla prdel, kdybych ho dostal. A po 24 sekundách pobytu v kleci jsme ho museli křísit. Od té doby tyhle řeči před zápasem okamžitě utínám.

Takže jsem sešit s propiskou zase uklidil a doufal, že je tím vše zažehnáno. Teď, když se na to dívám zpětně, tak si tak úplně jistý nejsem. Myšlenka totiž byla vyslovena a věci se daly do pohybu.

Opava 10. září. Na amatérské lize nastupuje za nás Petr Kindl proti Martinovi Jurtíkovi, který se v naší tělocvičně také párkrát ukázal. V druhém kole se Martin dostává pod Petra a ten ho zasahuje údery do hlavy a do těla. Oba se zvedají. Petr jde do tlaku a po jednom z úderů Martin padá jako podťatý. Vyhráli jsme!

Po zápase mi to nedá a jdu za Martinem. Vysvětlil jsem mu, o čem chci nebo vlastně nechci psát a zda mi může říct své pocity. Souhlasil.

Jaké to tedy bylo? Řekl, že viděl světlo. Na chvíli byl úplně mimo a pak se znovu nahodil. Jako byste vypnuli a zapnuli televizi. Po zápase byl v naprosté pohodě. A to bylo dobře. Viděl jsem už spoustu káóček. Těžších než tohle. Zápasníci po nich často nevědí, která bije. Neustále se ptají na ty samé věci. Kolik je hodin? Kde jsou? Kdy půjdou zápasit? Často se jim část zápasu nebo dne vymaže z hlavy. Naštěstí tohle nebyl ten případ.

V druhém zápase nastupuje Dan Zámečník s Jakubem Tichotou. Tři kola do sebe tito dva mladí nadějní borci tlučou, hází se a zase tlučou. Nedají si vůbec nic zadarmo. Podle mě nejlepší zápas večera.

Ve třetím kole Jakub Danovi nasazuje triangl. Dan se nestíhá vzdát a v těsném škrcení posléze usíná. Svůj zážitek popsal druhý den na facebookovém profilu:

Když si teď přehrávám probuzení, musím se smát. Byl jsem úplně mimo, ležel jsem na zemi a koukal na lidi, co nade mnou stáli a snažili se mě probudit. Jééé, hele, to je Dan, můj trenér, říkal jsem si. Ale co tady dělá? Jééé, a tohle je Magdička (Magdalena Šormová, která se mnou byla jako druhý trenér). Co se to děje? Bylo mi fakt skvěle. Z druhé strany na mě mluví nějaká paní, kterou vůbec neznám (byla to paní doktorka). Začínal jsem pomalu vnímat jejich slova, ve kterých se mě ptali, jestli jsem v pohodě… Asi jsem řekl, že jsem, ale šiška se mi furt točila jako prase a ani za pí.. se mi nechtělo vstávat, protože jsem byl maximálně vyčerpanej a bylo mi vážně příjemný si tam jen tak ležet a užívat si to "znovuzrozeni“.  Nevím, jak dlouho jsem tam takhle ležel, ale když jsem vstal, lidi mi tleskali. Vážně skvělý, jsem si říkal…

Zdálo se, že už mám tedy všechno, co k dopsání blogu potřebuji a to i přesto, že bych o to nějak stál. S touhle myšlenkou jsem se přesunul do Olomouce, kde druhý den měli zápasit Michal Nepraš a Jirka ‚Mamut‘ Paluska.

Michal Nepraš nastoupil proti domácímu Vojtovi Hrabčíkovi a za osmnáct sekund bylo vymalováno! Michal vyhrává TKO. Vojty se ani neptám, jaké to bylo. Jeden názor mám a to mi stačí, říkal jsem si.

V hlavním zápase večera olomoucké publikum vítá Jirku Palusku a Dana Dittricha. Mamut je v průběhu zápasu lepší, ale nemůže velmi houževnatého soupeře ukončit. Oba borci se po boji na zemi dostávají do postoje. Najednou Dan Dittrich kope a zasahuje Jirku Palusku mezi nohy. Ten padá jak podťatý. V nikom z nás by se krve nedořezal. Jirka se válí po podlaze klece v strašlivé bolesti. Byl to faul. Neúmyslný, ale o to teď nejde. Mamutovi pomáháme na nohy a pak do nemocnice.

Cestou domů mám fakt blbej pocit. KO? OK! Škrcení jakbysmet, ale dostat nohou do rozkroku! To je bolest, která se nedá s ničím srovnat. Snad ani s porodem (dámské pokolení promine). Trochu si to beru za vinu, ale to jsem přece nechtěl. Síla myšlenky je obrovská, není radno si s ní zahrávat.

P. S.: Doufám, že se to Mamut nedozví a jestli jo, svedu to na Prachaře. Upřímně, byl to celé jeho nápad.