Na základní škole, ještě za komunistů, jsem napsal do dotazníku, čím bych chtěl být, profesionální fotbalista.
Trochu sci-fi, když všichni tehdejší českoslovenští fotbalisté byli vedeni jako zaměstnanci podniků, pod který ten který klub spadal.
Postupem času, jak jsme svými fotbalovými dovednostmi víc a víc zorávali park, naproti baráku, kde jsem tehdy bydlel, jsem se rozhodl, že chci mít vlastní tým. Začali jsme s kamarády pořádat pouliční ligu a já tiše snil, že mé Colo-Colo, název jsem ukradl jednomu chilskému mužstvu, jednou bude hrát ligu se Spartou. Nakonec třeba i vyhraju titul a bude moc hrát Pohár mistrů evropských zemí, předchůdce dnešní Ligy mistrů. Nepovedlo se. Vlastně teď si tím nejsem úplně tak jistý.
Po základní vojenské službě jsem opustil zelený pažit nadobro a vyměnil ho za stejně barevné žíněnky. Začal jsem se učit bojové sporty, umění a na svoje mladické sny zapomněl. Nevzpomněl jsem si na ně ani tehdy, kdy jsem poprvé vstoupil do klece a stal se ze mě zápasník Vale Tudo, předchůdce dnešního MMA. Po třech letech zápasení, jsem nakonec pověsil suspenzor a trenky na hřebík (pověsil bych tam rukavice, ale v těch se tehdy nezápasilo) a vrátil se jako trenér k Wing Tsunu, kterému jsem se souběžně se zápasením věnoval. Pořád mě to, ale táhlo nějakým způsobem zpátky. Zvlášť když chodily nabídky, abych dával soukromé lekce. Nakonec se utvořila celkem stabilní partička kolem Andrého Reinderse, bratří Trojánků a Bohumila Lungrika a já jako hlavní trenér začal pokračovat v tradici, kterou jsem jako zápasník a Bohumil Jedlička jako trenér na konci devadesátých let založili.
Cesty Páně jsou nevyzpytatelné. I když to nakonec nedopadlo tak jak jsem si to v mládí představoval, to co jsem si vysnil, se stalo skutečností. Chtěl jsem být profesionálním sportovcem. Svým způsobem jsem se jím stal. I když jsem pořád musel chodit do práce aspoň na půl úvazku, ale zbytek dne už jsem trávil v tělocvičně, v posilovně nebo v běžeckých botách. Když o tom tak přemýšlím, vlastně se mi můj dětský sen vyplnil do puntíku. Když pominu, že jsem úplně změnil sport, tak jsem byl na tom podobně jako fotbalisté za komanče. Jen oni byli zaměstnanci na oko, já do té práce musel. Možná kdybych svůj sen měl až po revoluci…
Pak jsem chtěl být trenérem a mít vlastní tým, s kterým budu prohánět kluby v první lize. Znovu si musím tuto položku odškrtnout jako splněnou. I nějaké ty tituly jsme posbíraly. To že jsem vystřídal fotbalové kopálisty za ty z MMAčka je mi už nějak jedno. A dostal jsem se i do Poháru mistrů evropských zemí. Nevěříte? V našem sportu se to, ale jmenuje jinak. Naší ligou mistrů je UFC!
Vždycky jsem tvrdil, že to z českých poměrů jde. Nikdo nevěřil. A najednou stojím s Jirkou Paluskou v loby hotelu Hilton v Berlíně a voláme na pokoj zevlícímu UFC fighterovi Viktorovi Peštovi, aby si pro nás přišel. Další den na váze nám přeje Dana White hodně štěstí, a i když si to nepřipouštíme, připadáme si jako ve snu. Nakonec přichází nástup na samotný zápas. Proházíme za zvuků Smetanovy Vltavy koridorem fanoušku a mě napadá, že je to svým způsobem úplně stejné jako na každém jiném turnaji. Jen větší. Ve všem. Před oktagonem se
loučíme s Viktorem a jdeme s banerem na klec. Přehazujeme ho přes ni a lezeme na plot. Moderátor představuje oba zápasníky, a ač to není věhlasný Bruce Bufer, tam poprvé si uvědomuju, kde vlastně jsem. Připadám si jako ve filmu, který se nám odvíjí před očima a který jsem, aniž bych to tušil, před více jak třiceti lety malou myšlenkou zasel. Jsme v UFC! S Jirkou Paluskou jako vůbec úplně první trenérská dvojice z Česka.
Síla myšlenky je prostě obrovská, o čemž by mohl vyprávět Viktor, který svojí vizi stát se UFC zápasníkem podřídil úplně všechno. Nebo třeba brněnský MMA zápasník Jirka Procházka. Takřka přes noc se z něj stal obávaný Samuraj a v Japonsku teď svými pěstmi prohání jejich potomky. Těch příkladů by mohlo být mnohem mnohem víc.
Občas se svých svěřenců ptám, co by chtěli v MMA dokázat. Dost často jsou moji otázkou zaskočeni. Nakonec řeknou, že neví, že o tom nepřemýšleli nebo že chtějí pás šampióna jedné z tuzemských organizací. A není to málo? ptám se dál, když aspoň něco z nich dostanu. Oni na mě tak koukají jako by vůbec netušili, co po nich chci. Trochu mi to nabourává můj nový sen. Dostat další zápasníky do UFC a s někým tam vyhrát titul. Jak je tam mám dostat, když ani oni sami nevědí, co vlastně chtějí? Ale on se nakonec někdo najde, kdo bude se mnou mé sny sdílet!
Jak už jsem napsal, síla myšlenky je obrovská, jen na tom chce pořád makat. Pak se ze snu může stát skutečnost. Jen pozor na to, co si přejete. Můj čtyřletý syn chce právě teď být Transformer. Nějak úplně nevím, jestli mám mít radost.
