Poprvé v MMA

Všechno je jednou poprvé. Život vás pořád překvapuje a vy se znovu a znovu cítíte jako nováček. Nejvíc si to uvědomíte asi ve chvíli, kdy máte pocit, že už jste všechno jako trenér zažil.  

Czech open je turnaj, na kterém se střetávají vyznavači Thajského boxu, K-1, Full contactu a od minulého roku i MMA. Můj čtyřletý syn Daniel se na něm za doprovodu své maminky, mé přítelkyně Aleny objevil právě ve chvíli, kdy celá akce vrcholila. Hned jak mě uviděl, nechtěl se ode mě hnout. Nejdřív to nevadilo, ale postupem času to začínal být problém. Kluci se připravovali k finálovým bojům a já, společně s trenérem Michalem Novotným, musel k octagonu. Vysvětlování nepomáhalo, zdálo se, že malej propukne v pláč. Paráda říkal jsem si. Náš zápasník Jan David vstupoval do klece a synátor se mě ne a ne pustit. Nedalo se svítit. Vzal jsem ho na klín a musel to odkoučovat s ním. Povídám mu: „Asi budu křičet.“ On na to: „To nevadí, táto.“ Záhy se nechal strhnout atmosférou probíhajícího zápasu. Opakoval každý můj pokyn směřující k Davidovi a doprovázel ho divokou gestikulací. Nepomohlo to. Honza prohrál na body a získal konečné druhé místo. Turnaj jsme nakonec opouštěli s pěti medailemi.
Tak Daník už má za sebou trenérský debut, napadlo mě cestou domů (těžko říct pro koho tohle poprvé bylo vlastně důležitější. Zřejmě pro mě. Poprvé jsem koučoval se svým synem. Stalo se něco, o čem jsem ani nesnil) a pokusil jsem se vzpomenout na ten svůj před patnácti lety. Taky jsem ho, na legendární pražské Brumlovce, prohrál. Moc si z toho nepamatuju. Snad jen, že soupeřem nám byl Petr Kelner, který se později proslavil tím, že přežil kousnutí černé mamby, která mu utekla z terária. Můj svěřenec se jmenoval Adam…, ale jak dál? Příjmení jsem si musel najít na stránkách Penta gymu. No jasně! Adam Horzenberger.
Těch poprvé od té doby přibylo. První vítězný zápas, první zápas v zahraničí, první vyhraný zápas venku, první titul, první zápas v UFC, první vyhraný zápas v UFC. Mohl bych ještě pokračovat, ale určitě bych neměl zapomenout na okamžik, kdy to celé začalo. Kdy se tak říkajíc zhmotnila myšlenka stát se ultimátním zápasníkem. Psal se rok 1997 a já trávil čas na letním soustředění bojového umění Wing Tsun v Měděnci. Přišel jsem tehdy za hlavním trenérem Bohumilem Jedličkou a svěřil se mu, že bych chtěl dělat Vale Tudo, předchůdce dnešního MMA. Míla souhlasil, ale podle mě si v duchu myslel své. Znáte to, slova plynou a řeka teče. Jenže já se té myšlenky nevzdal. Měl jsem sen, stát se zápasníkem stejně dobrým, jako ti které jsem viděl v televizi nebo o nichž četl v časopisech. Po soustředění jsme začali trénovat.
Byla to asi nejvíc punkerská doba, kterou jsem kdy zažil. Hlavně začátky. Strašně rád na to vzpomínám a za nic bych to nevyměnil. Technik bylo jen málo, rozhodovalo odhodlání a síla myšlenky. Byli jsme na úplném začátku. Žádné Brazilské jiu-jitsu, žádná práce na kleci, žádný youtube.
Míla se dříve věnoval Judu a boxoval. Já měl za sebou karate a několika měsíční zkušenost s Thai-boxem u Honzy Vávry. Dali jsme to dohromady a začali se připravovat na první zápas. Bývalá přítelkyně mi napsala silový trénink a běhání, Roman Lázeňský mi ukázal prvky zápasu.
V podmínkách, v kterých jsme tehdy začínali, by zřejmě dnes nikdo netrénoval. K dispozici jsme měli jen lapy a těžký pytel, který se postavil na zídku ve výši prsou. Míla ho vždycky z jedné strany přidržoval a já do něj z druhé mlátil. No a žíněnky? Než David Kubánek přinesl vyřazené odněkud z Aikida, cvičili jsme jen na jedné! Černé old schoolovce. Měla metr na dva a vždycky se dala doprostřed zadní nevětrané místnosti, a my se na ní prali. Jak si jistě dovedete představit, moc dlouho jsme na ní nevydrželi a většinu času jsme se prali na tvrdém betonu. A přece to šlo. Svůj první zápas nad Michalem Hamršmídem jsem vyhrál, když mi po sedmnácti minutách nepřetržitého boje vzdal.
Ale na tom ani tak moc nezáleží. Mnohem zásadnější mi přijde, že z té jedné žíněnky jsme se dostali až do UFC. A že sport, nad kterým kroutil hlavou Radek John v pořadu ‚Na vlastní oči‘, se stal celosvětovým fenoménem, kterému rozumí i děti.
Až zase budu mít pocit, že už mě v roli trenéra nemůže nic překvapit, tak na něj nedám. Mohl bych se totiž šeredně mýlit. Protože poprvé na nás čeká na každém rohu.