Každá medaile se (ne)počítá

Lidičky, tak se to povedlo. Ty dva měsíce dřiny se přetavily ve zlato. Jsem fakt šťastný. I takhle může začínat facebookový příspěvek novopečeného mistra světa či Evropy v čemkoliv. 

Pár fotek s medailí a o lajky je postaráno. Bohužel už v textu nikde nenajdete, že to zlato bylo bez boje. Soupeři vám nenastoupili nebo prostě nepřijeli. Stane se. No a co. Lidi si toho stejně nevšimnou.

Z vlastní zkušenosti vím, že se tohle občas stává na turnajích v brazilském jiu-jitsu organizovaných světovou federací IBJJF. Svým způsobem jde o dokonalý systém, který přivádí k tomuto bojovému sportu stále víc lidí. Zápasit zde může totiž každý.  Kategorie jsou rozděleny podle výkonnostních stupňů, věku a hmotnosti. Díky tomu každý závodník soutěží podle toho, kam patří svými schopnostmi, věkem atd. Což je skvělé pro bojovníky, kteří se na BJJ dali teprve v pozdním věku a mají chuť zápasit, ale nemohou se rovnat s mladými.

Někdy se ale stane, že se člověk přihlásí do kategorie, ve které nakonec nikdo další není. Ať už z důvodu věku, váhy či výkonnostního stupně čili pásku. Zvlášť v patrech, kde se přibližujete důchodovému věku, už tolik borců nenajdete. Samozřejmě pár frajerů, kteří nejsou líní a místo polehávání na kanapi se vrhnou na žíněnku, najdete. Ani tak není jisté, že v tom shluku kategorií na sebe tihle staří pardálové narazí. Síto, které vás zařadí do určité škatulky, je totiž nekompromisní.

Samozřejmě máte i jiné možnosti. Můžete se například přihlásit do kategorie s mladšími, kde by soupeřů mělo být víc. Nebo se zapíšete do tzv. Openu a utkáte se se soupeři různých hmotností, ale stejného věku a výkonnosti. Je tu i třetí možnost, že zůstanete doma.

Jsou ale tací, kterým stačí jen ta medaile bez zápasu. A proč taky ne? Není přece vaše chyba, že v daném termínu nikdo jiný na celém světě se stejnou váhou, věkem a barvou pásku na danou akci nedorazil! Notabene, když do posledního dne registrace nevíte, zda v turnaji budete skutečně sám. Jste prostě šampion už jen tím, že jste zúčastnil. Protože ani to nemusí být tak jednoduché, jak se na první pohled zdá. Třeba právě turnaje IBJJF jsou dost finančně náročné. Jen za registraci a startovné zaplatíte dost peněz. K tomu připočtete cestu, ubytování, jídlo a takový výlet na mistrovství Evropy do Lisabonu, kde se šampionát každoročně pořádá, vás vyjde na víc než kdejaká dovolená all inclusive.

Otázkou zůstává, když už tohle všechno podstoupíte – čas, peníze, přípravu – a nakonec budete na stupni vítězů sám samotinký, jak hodně to oslavovat? Jak hodně se pyšnit přídomkem nového mistra světa či Evropy? Jakou má tahle placka vůbec cenu?

Když jsem se v roce 2010 přihlašoval na své druhé mistrovství Evropy v BJJ, ze začátku to vypadalo stejně, jak tady popisuji. Žádný jiný blue belt ve věku od třiceti pěti do čtyřiceti, vážící pod 70 kg, zrovna nebyl k mání. Přemýšlel jsem, zda na Evropu vůbec jet, ale už se to nedalo vrátit. Letenky, ubytování, registrace. Všechno bylo zaplacené.

Začal jsem se tedy modlit. Jo přesně, modlit. Chtěl jsem se stát šampiónem, ale ne bez boje. Nakonec se do stejné kategorie přihlásili další čtyři. Modlil jsem se tak vehementně, že jsem si vymodlil předkolo, ve kterém kdybych prohrál, jako jediný odejdu bez medaile. Nakonec to klaplo. V předkole jsem porazil Frantíka, v semifinále Itala a ve finále Poláka. Samozřejmě jsem z toho měl obrovskou radost. Radost, která by se jen těžko dostavila, kdyby mým největším výkonem bylo vyšplhat se na stupně vítězů.

Kdybych měl tu smůlu, že bych v boji o medaili nemohl změřit síly s někým dalším, nikde bych o tom ani nemluvil, natož abych se chvástal na sociálních sítích. Přišlo by mi to trapné a také jako znevažování výsledků těch, kteří o medaile tvrdě bojovali. Anebo… Kdyby mi ta medaile na krku jako fakt slušela a potřeboval to prezentovat, tak bych vše oznámil tak, aby všichni věděli, jak jsem k úspěchu ve skutečnosti přišel.

Pro někoho jsou ale lajky a ovace davu, který často neví, o co jde, důležitější. Jenže sociální sítě mají určitou ne/výhodu. K vašemu statusu se můžou dostat i lidé, kteří vidí do pozadí a ve chvíli, kdy ze sebe děláte víc, než ve skutečnosti jste, na vás nenechají nit suchou. A tam váš skutečný boj právě začíná.