Když facky lítaj do nebe

Vždycky mi přišlo, že hvězdy neumírají sami. Když nějaké z nich vyprší čas vyměřený na tomto světě, hned se k ní přidá další, jako by to byl nějaký záměr.

Moji teorii dokresluje úmrtí tří těžkotonážníků, kteří se zapsali zlatým písmem do srdcí fanoušků bojových umění.
Po králi šestnácti provazů Muhammadu Alim, zřejmě neslavnějšímu bitkaři Kimbo Slicovi k sobě Bůh povolal Carla Pedersoliho alias Buda Spencera, pro mě nejlepší filmovou těžkou váhu všech dob!
Možná někdo může namítnout, že bývalý italský reprezentant v plavání a vodním pólu do této společnosti nepatří. Podle mě ano. Jestliže je mnoho těch, kteří chtěli a chtějí létat jako motýl a bodat jako včela tak jako Ali, tak byli a jsou i tací, kterým učarovalo umění lidi fackovat a zatloukat je pěstí do země jako kolík. I já jsem vyrůstal na jeho filmech a musím říct, aniž bych se chtěl zbylé dvojice dotknout, že je mi Bud Spencer srdci nejbližší.
Kimba jsem vlastně zaregistroval jen na několika videích na youtube a ani jeho pozdější přechod k MMA mě neoslovil. Muhammad Ali zase, stejně jako Bud Spencer, byl nejvíce aktivní v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století, kdy jsem ještě nežil nebo honil káču po ulici, takže mě nic jiného nezajímalo.
Později, když jsem se začal sportovat, začal jsem hrát fotbal. A když konečně přišlo období, ve kterém jsem se začal věnovat bojovým sportům, byl už Muhammad Ali dávno v rohovnickém důchodu a jeho místo na trůnu zasedl Mike Tyson. Já ale stejně tíhnul tam, kde se i kopalo, takže box jsem sledoval jen okrajově.
Za to filmy s Terence Hillem a Budem Spencerem tu byly pořád. Byla to klasika, při které se bavil snad každý. Filmy jako ‚Jestli se rozzlobíme, budeme zlí‘, ‚Milionový brouk‘, ‚Sudá a lichá‘ a všechny jejich špagety westerny jsem sjížděl na VHSkách nebo na ně koukal v televizi. Ale ne jen tam. U nás doma otec takhle o neděli vyměnil kotouče u magneťáku a místo svých oblíbených country písniček nebo střílečky ze ‚Sedmy statečných‘ tam pustil zvukový záznam ‚Jestli se rozzlobíme, budeme zlí‘.
Totální úlet byl pak film ‚Šimon a Matouš‘, jehož skvělý dabing jsem svého času uměl nazpaměť. Jasně v tomhle filmu Bud Spencer ani Terence Hill nehráli, i když se ještě najdou tací, kteří si to pořád myslí. I tak bych tento kousek oběma do jejich filmografie zařadil, protože bez nich by tohle super dílo nikdy nevzniklo.
Na Budu Spencerovi mi imponuje ještě jedna věc. Byl to fanoušek MMA. Nebo spíš si myslím, že musel být. Jeho vnuk se totiž tomuhle sportu aktivně věnuje, tudíž pochybuji, že by děda jeho kariéru nesledoval. O tom na jaké úrovni se mohli přesvědčit fanoušci i v Česku. Carlo Pedersoli junior se totiž představil na akci XFC, kde na body porazil jednoho z našich největších talentů Matuše Juráčka. Prostě jablko nepadlo daleko od stromu.
Nakonec třeba půjde v dědových stopách a po úspěšné sportovní kariéře vkročí na prkna, která znamenají svět. Znovu budou létat vzduchem facky a lumpové budou zaráženi do země jako kolíky.